Po delší době mám pro vás nový příběh, tentokrát od Simči. ♥

 

Všechno to začalo tak najednou
Doufám, že tyto řádky někomu pomohou, třeba se jen najít tam uvnitř. Někdy je to to nejvíc..
 
Životem jsem si létala jako pírko, všechno bylo tak jednoduché, žádné starosti, hádka s mámou nebo tátou byla jediná vada na mém skvělém dni.  Byla jsem štastná. Život jsem si neuvěřitelně užívala. Sebevědomá holka, která byla podporou pro ostatní, jelikož ostatní si mysleli, že ona trápení nemá, což měli pravdu.
 
Najednou to vše začalo, končilo léto, začínal podzim a já se přestala cítit ve své kůži. Vše jsem sváděla na špatné období, že to přejde, ale nic…Sakra! pořád nic.. bylo to horší a horší.. mé pocity uvnitř byly něco neskutečného. Měla jsem kolem sebe úžasné milující lidi, ale i tak jsem se cítila sama. Sama jako kůl v plotě, né jako kůl v plotě, jak opuštěný nepochopitelný tvor v tak složitém světě.

Blbá malá holka, která se neuvěřitelně trápila uvnitř, ano tak tohle jsem byla já. Věděla jsem, že to musí na povrch, opravdu jsem to už dál nemohla skrývat, přesto jsem se s tím chtěla vypořádat sama a tak přišel na řadu internet a informace z něj mi udělaly ještě hůř. Hltala jsem každý řádek a najednou mi přidalo, že každá nemoc pasuje přímo na mě. Tragické konce těchto nemocí a příběhy lidí kteří prožívají nějaký  vnitřní boj mi dodaly sílu otevřít se a vše vypustit na povrch.
 
Přišlo zklamaní v podobě ve které jsem předpokládala.. nepochopení  mých problémů, které každý smetl pod koberec. Nikdo nevěřil, že zrovna já mohu mít takové trápení a problémy. To, jak se mi každý snažil namluvit, že já si něco namlouvám, největší pocit bezmoci který jsem zažila, byl to horší pocit než se odhodlat to vůbec říct.
 
První adventní neděli jsem chytla svůj první velký panický záchvat. Nejde popsat slovy jak jsem se cítila, přesto jsem se s tím chtěla vypořádat sama. Šlo to, těžce, ale šlo, jen okolí začalo zjišťovat že už to nejsem úplně já. Z každodenních činností se staly nepředstavitelné problémy. Jít do školy, večer do sprchy, do obchodu? Nepředstavitelné! Ale já věděla, že musím bojovat, překonávat svoji komfortní zónu.
 
 Netrvalo dlouhou a byla přede mnou největší zkouška mé psychiky. Tu jsem bohužel nezvládla, možná vlastně bohudík. Konečně se začalo něco dít! Najednou mi začali věřit, každá holka přece touží si před Vánoci zajet nakoupit do Vídně nějaký hezký hadříky, ale já tuhle nabídku odmítla. Moje tělo a mozek jen z této představy začínal šílet. Moji nejbližší začali zjišťovat co mě to vlastně trápí. Nikdo s tímto neměl velkou zkušenost.
Dál jsem chodila do školy a přežívala každý další den. Celé noci nespat, ráno vstát, jít do školy a dělat jako nic, pro mě už nic zvláštního. To co se uvnitř mého těla pralo a odvádělo moje myšlenky už tam nechci nikdy mít. S odstupem času jsem na sebe hrdá. Zbýval týden do Vánoc a moje ataky vyústily do stavu, kdy jsem musela odejít ze školy a 3 měsíce jsem se tam nevrátila. Vlastně si ani nepamatuju co se v ten okamžik stalo, najednou to na mě přišlo, já měla pocit, že kolabuju a už jsem čekala na mámu, která pro mě přijela.
 
Rodiče mi domluvili schůzku s psycholožkou, myslela jsem, že jsem zachráněná, bohužel po odchodu z její ordinace dostali rodiče pouze vizitku na psychiatričku, která měla nejkratší čekací dobu a také vizitku na psychiatrickou pohotovost.
Tyhle okamžiky jsem měla chuť vše zahodit. Nebavilo mě tady být. To nucení do různých aktivit, měla jsem pocit, že zešílím. Moje oblíbené místo byla postel a jako kulisu poslouchat písničky, koukat na seriály či filmy. Do toho všeho ještě stres z rozvodu rodičů, kteří na sebe vzájemně házeli vinu, kdo za moje problémy může. Stoprocentně nejhorší období mého života!
 
Byla přede mnou návštěva u psychiatra, v autě jsem začala brečet, že to vlastně nemá cenu, moje myšlenky byli jen na to, kde by mě mohli zavřít. Táta mi slíbil, že tohle nikdy nedopustí. Dodržel to. Po první návštěvě jsem byla zklamaná, všechny otázky mi přišly tak zbytečné, ale dostala jsem léky – antidepresiva. Najednou jsem v rukou držela čtyři krabičky léků, které jsem ani nevěděla s čím mi mají pomoc, jelikož moje diagnóza pro mě byla skryta. První 3 týdny, se nic nedělo. Pořád mi bylo hrozně a opětovné nepochopení, že opravdu za týden nebudu zdravá. Stranila jsem se lidí okolo mě, nechtěla jsem kolem sebe rodinu ani kamarády, dny ale plynuly a já začínala pociťovat úlevu. Zase se mi vracela chuť do života.. Uplynuly měsíce a reakce mého těla  na antidepresiva se objevily ve formě masivního přibírání po obezitu. Holka, která vážila 55 kg se za rok vyšplhala na 105 kg. Chápu, je to k neuvěření, ale opravdu se to stalo. Opět jsem na tom psychicky nebyla dobře, jelikož jsem byla zvyklá, že moje postava oplývala lichotkama.
 
Dál jsem zobala prášky a žila normální život. Rozešla jsem se po dvou letech s přítelem, který mi už opravdu nebyl oporou, i když se mi to na první pohled zdálo.
Kdyby toho na mě nebylo málo, začali problémy ve škole, kde jsem to přestávala zvládat a to, že mám za rok maturovat byl pro mě dobrej vtip.
 
Stres ze školy mi dělal obrovské střevní potíže, které se zpočátku zdály, že mají úplně jinou příčinu. Bohužel za vše mohla psychika. Přešla jsem na novou školu. Díky těmto problémům jsem za velmi krátkou dobu shodila hodně kilo, i když ne úplně zdravou cestou. Neuvěřitelně mi to pomohlo i tam uvnitř. Díky mému kamarádovi,teď už příteli, jsem zažívala ty nejkrásnější prázdniny plné úžasných vzpomínek a už v tomto čase jsem se rozhodla přestat brát antidepresiva.  Uvnitř sebe jsem věděla, že už je nepotřebuju. 
 
Tohle by si  měl rozhodnout každý sám, nikdo nemá právo v této situaci rozhodovat za něj. Můj nejlepší kámoš byl a stále je Atarax, díky kterému se cítím skvěle a vím, že pokud to na mě přijde, nenechá mě v tom! Myslím, že ještě nic vyhraného nemám, ale půl roku bez léků je za mnou a potřeba vzít si Atarax byla minimální. Nedokážu si už představit ty neprospané noci, dny plné smutku, hrůzné představy v mé hlavě. Po půl roce mám dole více než 30 kilo bohužel, mi zůstaly nehezké strie, ale myslím, že je to vzpomínka na to, co jsem zvládla! Nikdy jsem se necítila štastnější!

 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *