Příběh Yarilo

Další příběh je tady. Děkuju za odvahu ♥

Ahoj, svoje jméno neuvedu, protože to vlastně ani není moc důležité…
 
Mě by vlastně nikdy nenapadlo, že mě mohou chytnout psychické problémy. Kromě rozvodu rodičů, když mi byly 4 roky, mě nepotkalo nic závažného. I přes ten rozvod jsem měla vždycky parádní rodinné zázemí a rodiče spolu vychází ve velmi dobrém přátelském duchu, protože jsou to oba strašně fajn lidé. Táta za mnou od té doby jezdí každý týden na návštěvy, doteď, i když už mi je 23 let. Vždycky jsem měla plno koníčků, byla jsem úspěšná ve škole, nenapadá mě nic, co by mi chybělo.
 
V té době jsem to ještě neuměla pojmenovat – první náznaky problémů nastaly přesně v ten den, kdy jsem měla psát testy k přijímačkám na medicínu. Trému v pravém slova smyslu jsem neměla a věděla jsem, že to jdu jenom zkusit, protože jsem více zatoužila po jiné škole. V aule, ve které jsem tenkrát seděla, mě chytla závrať. Bylo to, jako když se lavice houpají a otáčí jako pouťová atrakce. Podobný problém jsem měla ještě asi měsíc, přicházelo to a odcházelo a já to ignorovala, protože mě to v ničem neomezovalo. Zatím.
 
Panická porucha se potom začala pozvolna rozjíždět, společně jsme prošly první dva roky na vysoké. Začalo to nenápadnými extrasystolami, které jsou cítit, jako když vám vynechává srdce a někdy zase, jako když vám puká v hrudi obrovský popcorn. Bylo jich víc a víc a já trávila víc a víc času měřením vlastního tepu a zkoumáním, jestli mi srdce nepřestane bít úplně. Krize, při kterých jsem nemohla přestat sledovat svou srdeční činnost a jiné, ve většině případů úplně normální činnosti uvnitř těla (ale co kdyby normální nebyly!), byly čím dál tím častější. Nejhorší to bylo během usínání.
 
Za ty 2 roky jsem se nechala příbuznými 2x odvézt na pohotovost, jednou jsem dokonce odjela dříve z dovolené, protože jsem tam nemohla vydržet. Vždy mi změřili EKG, tlak a nezjistili nic špatného. Poprvé se mě zeptali, jestli nemám nějaké problémy v životě, pamatuji si, jak jsem řekla zdravotní sestře „já jsem vlastně úplně spokojený člověk.“ A byla to vlastně pravda. Uzavřelo se to s tím, že mám nervy ze zkouškového období a učení se patologie, interny a podobných předmětů tomu nepřidá, když se tam pořád setkávám s různými tělesnými příznaky nemocí. Odnesla jsem si lexaurin, ale nikdy jsem ho neměla. 
 
První návštěva pohotovosti mě na nějakou dobu zklidnila, věděla jsem, že mi fyzicky nic není. Podruhé už mě to ale neuklidnilo, spíš jsem byla ještě zoufalejší, protože mi tam v podstatě neuměli pomoct. V té době už se mi pauzy mezi jednotlivými panickými záchvaty zkrátily natolik, že skoro vymizely. Srdce mi bilo neustále jako o závod a dost nepravidelně, což je samo o sobě dost únavné, bránici jsem měla jako zkamenělou, jakákoliv fyzická námaha to ještě zhoršovala, protože to tep a dýchání ještě zrychlovalo a zesilovalo, a to mě strašně děsilo. Cítila jsem se jako v ohrožení života, i když jsem v ohrožení života nikdy nebyla. Závratě trvaly. V nohou jsem měla konstantní pocit, že mě neunesou. Připadalo mi, že se všechno hroutí, všechno je nezvladatelné a neovladatelné, nejvíc já samotná. Pamatuji si, jak jsem čekala na vlak, a když přijížděl a já stála na nástupišti, měla jsem hrůzu z toho, že nevydržím stát na místě a skočím pod něj, i když jsem přesně to strašně nechtěla. Do toho jsem si neustále připadala, že omdlím. Nikdy se to nestalo a vlastně jsem reálně omdlela jen jednou v životě jako dítě, když jsem měla horečku, ale ten pocit byl prostě moc silný a pronásledoval mě nakonec úplně všude. 
 
Všechno, co mě kdy bavilo, se tímhle zastínilo, protože jsem cítila konstantní hrůzu a selhání z toho, že si se sebou neumím poradit. A panika ještě zesilovala, když jsem si něco chtěla užít. Užívání a prožívání přestalo existovat, pocitově už šlo jenom o přežití. Věděla jsem, jak moc je to všechno iracionální, ale dělat jsem nemohla nic. Nechávala jsem to v sobě naplno bujet
 
Jako zarytý introvert jsem všechno dokázala skrýt. Spolužáci mi říkali, že by chtěli být pořád tak v klidu jako já. Ve škole se mi pořád dařilo, jakoby nic. Jen nejbližší (moje mami) něco poznala, protože mě zná nejlépe. Dokonce mi už jednou poradila, jestli bych se neměla jít zeptat na psychiatrii, která je hned vedle ordinace oční lékařky, kam obě chodíme. Řekla jsem jí tenkrát, že to musím zvládnout sama. A teď jsem to nezvládala ani trochu. Věděla jsem, teď už úplně jistě, že mám panickou poruchu, protože jsem o ní hodně četla. Vše odpovídalo.
 
Před rokem a půl, když se k tomu všemu dostavila snad i deprese a všechno postrádalo smysl, jsem tam zavolala. Doktorka měla plno, vzala by mě prý nejdřív až za 2 měsíce. Zhrozila jsem se. Pochopila, že je to špatné. Vtěsnala mě do termínu už za týden. Přišla jsem, řekla jsem všechno. Už jen samotný rozhovor s odborníkem byl úlevný. Začala jsem brát léky. A hlavně jsem s tím šla ven. Možná jen díky té první „osudové“ návštěvě psychiatrie, která byla jako každá jiná návštěva lékaře, až na to, že mnohem víc fajn, jsem dodělala školu, našla práci a život zase přináší radost, ne jen nekončící strach.
A bylo to. Je mi jasné, že ne každý má takové štěstí jako já, léky mnohdy nezabírají, okolní svět klade pod nohy další a další překážky a tak dále, každý to má jiné. Všichni si ale zaslouží se toho zbavit, znovu získat naději na normální plnohodnotný život. Takže, až někdy budete na dně, nebojte se vyhledat pomoc. Neudělá to z vás blázna, slabocha, ani nic z těch dalších trapných věcí, které jsou s tím někdy spojovány a určitě by to tak být nemělo. Všechno se může zdát neřešitelné jako v mém případě a přitom stačí tak málo, aby utrpení skončilo nebo aby se alespoň o hodně zmenšilo.
                           Pokud budete chtít, nechte tu, prosím, autorce nějaký pěkný komentář! 🙂
Přeci jen to není jednoduché se takhle svěřit. MOC DĚKUJU!

 

Doporučené články

1 komentář

  1. Děkuji za Váš příběh. Jsem na jednu stranu ráda,že takové věci nezažívám sama. Držím palce a přeji hodně štěstí 😊

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *