Příběh Terky

Ahoj! Nejdřív takto na začátek chci říci proč jsem se k tomuto rozhodla. Věřím, že právě příběhy, mohou velmi dobře pomáhat. Chtěla bych tak třeba nastartovat sdílení příběhů ostatních a upozornění, že to, co se děje TOBĚ (komukoliv kdo to čte) se může dít i komukoliv jinému a nejsi tak v tom sama/sám.

Řadím se k těm lidem, kteří neměli zrovna lehké dětství. Už v brzkém věku jsem prožívala dva traumatické příběhy, které bohužel probíhaly průběžně.
Moje mamka neměla moc štěstí na přítele. S mým otcem se rozvedli, když mi byli tři roky. Až do mých cirka šesti let byla mamka sama nebo měla kratší známosti. Poté ale poznala přítele, se kterým byla tak rok, kdy se pomalu jejich vztah začal zhoršovat. On byl cholerický alkoholik. Kdykoliv přišel z hospody, tak si něco našel a pro ránu nešel daleko. Trvalo to několik let. Kdy jsem jen pozorovala jak ten člověk řve na mojí mámu, ponižuje ji, mlátí ji a znásilňuje. Dodnes mám velké pocity viny za to, že jsem s tím nic neudělala. Pamatuji si, že na Vánoce se mu nelíbila kravina a tak se naštval, že vzal ten hrnec polévky a hodil nám ho do pokojíčku, kde s námi máma byla, aby nás chránila. Nebo na noční výlety, kdy už máma předem věděla, že to dopadne špatně, tak nás vzala a toulali jsme se po Praze a čekali, kdy tak dojde domů, vychladne a půjde spát. Pamatuji si to vše do posledního detailu. Teď například vím, že kdyby to semnou tehdy někdo řešil, kdyby si někdo připustil, že i já jako sedmiletí/osmileté dítě to vnímám. Bylo by asi jednodušší se zbavit této viny a nepříjemných vzpomínek na tyto léta. Naštěstí máma nakonec našla tu odvahu a utekla s námi pryč. A i když přestal vyhrožovat násilím a smrtí po internetu, stále se o svou rodinu bojím.


Jak jsem říkala, v průběhu této zkušenosti současně probíhala jiná. Pro mě o to horší. A stále mám problém o ní hovořit, či i psát. Po rozvodu rodičů si můj otec po několika letech našel novou ženu se kterou se poté oženil. Do rodiny přinesla také dva syny z předchozího vztahu. Bylo mi sedm let, když mé hry s “nevlastním bratrem” nebrali jiný spád. Byl o pět let starší a jeho sexualita se nejspíše začala hlásit o slovo. Začalo to vlastně nevině. Jako klasické objevování sebe sama a druhého pohlaví. Nějaké dotyky, koukání či mluvení. Nebyla jsem upřímně proti. Nedělalo mi to ani zle, ani dobře. Vlastně bych řekla, že to v nějakém smyslu ukájelo mojí zvědavost. Tento začátek si myslím, že měl velký vliv na pozdější pocit viny. Jelikož jsem nebyla proti. Postupem času se však jeho dotírání, jeho dotyky začali stupňovat. Začalo mi to být nepříjemné. Zprvu však například pouze předstíral a napodoboval, že spolu máme sex. Vždy mě vysvlékl a tak hnusně se o mě třel. Nechtěla jsem to, ale nikdy jsem mu nic neřekla. Probíhalo to i když byl někdo doma, kdy mě zavolal do koupelny, našteloval si mě a vlastně mě ještě nutil mluvit. Nebo se ke mě vkradl v noci do postele a budil mě. A i když jsem dělala, že spím a brečela jsem. Nic mi to nebylo platné. A tak to pokračovalo. Vždy, když k tomu docházelo, tak jsem jakoby nebyla v těle. Prostě jsem vypla. Jen abych to přežila. Můj problém byl, že jsem to neutnula. Ano, v té době mi bylo sedm a pak i osm let, takže by někdo mohl namítat, že jsem o tom neměla tušení a nebylo to na mě. Jenže když se vám něco nelíbí, tak to řeknete. Jenže poté jeden den, kdy jsme byli všichni u jeho babičky, tak mi řekl, zda se s ním nepůjdu projít. Nechtěla jsem. Všechny mé systémy se hodily do pohotovosti a já měla hrozný strach. Ale nedokázala jsem říct NE, a tak jsem šla. Šli jsme na louku, k okraji lesíku. A už si mě zase šteloval a mluvil na mě. Jenže ten den nezůstalo jen u imitace sexu, ale měl se mnou styk. To mi bylo osm. Pamatuji si každou sekundu té chvíle. A taky to, že v tu chvíli se jakýkoliv moje sebevědomí, jakákoliv moje sebehodnota prostě vypařila. Byla jsem nikdo. Tento okamžik je můj poslední, který si pamatuji. Zanedlouho jsme se s mámou odstěhovali a tak i toto přestalo.

Tři roky potom jsem si nic nepamatovala – vytěsnila jsem to. Až když na mě nevybíravě sáhl jeden chlap v mých jedenácti letech. Potom se mi tyto vzpomínky postupně navraceli a já začala mít psychické problémy. Kouřila jsem – sebepoškozovala se – pila jsem – poté jsem zase kouřila – zase se sebepoškozovala – nutně jsem potřebovala mít alespoň jednu závislost a nějak si s ní ubližovat. Když jsem s tímto přestala, začali problémy s tělem, kdy jsem přestala jíst. Zhubla jsem a třeba půl roku jsem byla jen o banánu denně. Někdy ani to ne. Nakonec jsem se i z tohoto dostala sama, bez nějaké pomoci. Poté to tělo už vzdalo a nasadilo jinou zbraň. Panické ataky. Ty mě nakonec přiměli k tomu, abych po několika doktorech se sama rozhodla pro vyhledání psychiatričky a nasazení medikace, na které jsem už přes dva roky. Zároveň intenzivně pracuji na psychoterapii. Nevím, zda budu někdy žít tak, že nebudu mít flashbacky, že sex ve mě nebude vyvolávat disociaci. Ale zatím to zkouším.


A tak, jestli to čte někdo s podobnou zkušeností. Nejsi sám. Nemůžeš za to, co se Ti stalo, protože nemůžeš ovlivnit chování druhých lidí. Je naprosto normální, že máš pocit viny. Že tvoje sebehodnota je nízká. Že se nedokážeš mít rád. Ale nevzdávej to. Zkus vydržet a postavit se tomu. Držím Ti palce.


Tereza

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *