Příběh Dodo

Další příběh 🙂 Pokud si budete chtít popovídat s autorkou tohoto příběhu, na konci článku najdete kontakt. 🙂
 

Už od mala jsem byla takové úzkostlivé dítě. Byla jsem hypochondr, bála jsem se, že někdo umře, byla jsem opatrná a nikdy jsem nedělala takový ty „kravinky” jako ostatní, nebo alespoň ne v takové míře, abych si náhodou neublížila. Asi ve druhé třídě jsem začala mít před spaním takové OCD – Autistické rituály. Musela jsem se třeba vždy podívat na takovou fosforovou hvězdičku, jestli svítí a nebo poté, co jsem si čichla k pytlíčku levandule, jsem už nesměla otevřít oči, jinak jsem byla nucena to opakovat. Moje mamka mi totiž řekla, že levandule pomáhá na spánek, ale můj mozek si to přebral po svém.
 
Asi v osmi letech mě poprvé napadlo, nějaký čas po tom, co jsme se vrátili z dovolené v Itálii, že třeba jenom spím, a tohle všechno se mi zdá. Že jen spím a ostatní se mě snaží v Itálii probudit.
V deseti letech se tento pocit rozjel.
 
Tehdy jsem nevěděla, že jsem sama přišla na dávno objevenou teorii solipsismu, ale zkrátka mě přepadl podivný pocit toho, že nejsem reálná, a že se mi vše jen zdá a lidi kolem mě jsou vlastně jen moje iluze bez duše. Byla jsem z toho tak moc nervózní, až mě bolelo břicho a když třeba dávali v televizi nějaký dokument o záhadách a vesmíru, zacpávala jsem si uši, abych náhodou neslyšela něco o tom, že můj strach je oprávněný.
 
Co se týče samotných panických atak, tak ty jsem dostala poprvé v šesté třídě, kdy jsme měli před školou vojenskou přehlídku, bylo horko a možná jsem i málo pila. Ke konci se mi udělalo hrozně špatně, hymnu jsem nějak ve stoje přežila, ale potom už jsem se rozběhla k mamce (pracuje ve škole) a lehla si tam na lavičku. Bylo mi tak, že jsem si myslela, že mám infarkt.
Celý večer mi pak bylo divně, ale mamka to připisovala slunci.
Taky bych si to asi myslela, kdyby se to nebylo bývalo stalo o den později znova.
To jsem dostala hned první hodinu na angličtině. Bylo mi tak divně, že jsem si musela lehnout na zem, a mamka si pro mě přišla. Šly jsme k doktorce, a ta řekla, že je to pubertou, a že v tomto věku dokonce omdlívala.
 
Já, jakožto člověk, co se celý život zajímá o nemoci, a jakožto hypochondr jsem časem získala několik tipů, co by mi mohlo být. Snížená funkce štítné žlázy, epilepsie, anémie, dost možná tetanie, hypoglykémie…
 
Tetanie je nemoc, která mé problémy podle mě nejvíce vystihuje. Brnění v rukou, bolest na hrudi, nemožnost popadnout dech a tak podobně. Ale poté jsem si začala všímat, že tyto stavy mě nejvíce potkávají, když jsem mezi lidmi, nebo rozrušená.
 
Tehdy mi naše známá vyprávěla o knize, kde vystupovala jakási žena s úzkostí, a já si asi poprvé pomyslela, že by to mohlo být ono.
A bylo. To jsem zjistila asi o dva roky později, kdy jsme šly k psychiatričce, u který pracuje na recepci naše rodinná přítelkyně.
 
Paní psychiatrička mi zjistila mimojiné i lehkou formu Aspergerova syndromu, o čemž já už samozřejmě tušila, a dala mi antidepresiva.
Jestli si myslíte, že po prášcích budete úplně zhulený a v pohodě, tak to nemusí být vůbec pravda. Paní psychiatrička mi několikrát zvýšila dávku a jednou snížila.
Jediný, od čeho mi to pomohlo jsou fyzický projevy paniky, takže je to lepší. Nemusím stále snášet bušící srdce a nedostatek kyslíku, ale přesto je někdy mívám taky.
 
Psychicky jsem ve střehu stále. Stále mám disociaci. Pocit, že tento svět není reálný.
Ale víte co mi nejvíce pomohlo? Že vím, co mi je. Že vím, že je to „jen“ v hlavě. Že jsem se tyto stavy snažila překonat, třeba jenom tím, že jsem šla s úzkostí nakoupit, či si obejít barák. Jinak bych asi skončila zabarikádovaná doma. Teď si, díky mojí vytrvalosti, mohu žít život, jaký chci!
Klidně se mě ptejte ohledně tohoto tématu na co chcete na mým Instagramu @dodoismus369 a zůstaňte silní!
 
Vaše Dodo

Doporučené články

1 komentář

  1. Občas jsem taky mívala takové pocity, že třeba jen mé skutečné tělo spí a to, co se děje je jen sen. A souhlasím s Dodo, že všechno je jen v hlavě. Od té doby, co mi začalo být hůř, se mi začalo dít tolik věcí.. A ve skutečnosti je to jen stresem, strachem z toho, co se děje…
    Říkám si, že když se uklidním, zmizí i další projevy.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *