Příběh Adélky

Jedním z cílů tohoto blogu je i to, že poznáte příběhy ostatních lidí. Nikdy v tom nejste sami, když se cítíte špatně. Má to spoustu lidí, jen se o tom bojí mluvit, není jim to příjemné nebo se cítí kvůli tomu cítí jiní, špatní, stydí se za sebe..je mnoho důvodů.

Rozhodla jsem se shánět lidi a poprosit je o jejich příběhy a třeba časem i zkušenosti a rady. Jako první vám přináším příběh Adélky.


MOC TI DĚKUJU ZA TO, ŽE JSI SE O SVŮJ PŘÍBĚH PODĚLILA. VĚŘÍM, ŽE VŠE BUDE UŽ JEN LEPŠÍ A LEPŠÍ. DRŽÍM PALCE!!! ♥


Můj příběh začíná někdy na prvním stupni ZŠ, kdy jsem přestoupila z jiné základky. Byla tam jedna moje kamarádka, která byla normální postavy s nějakým tím kilčem navíc ale lidi. Měla tak hubené prsty na ruce!! Já jsem byla vždycky drobounká, hubená a ta brýlatá holka. Nikdo mě moc neměl rád, to ty brýle 🙂 a taky to, že mě oblékala a česala mamka. Promiň mami, ale ty svetry nebyly fakt dobrá volba. No ale zpátky k prstům. Moje byly z mého pohledu buřty. Chtěla jsem je mít tak hubené, jako ona! Protože moje rovnice zněla. Ona je trošku větší a má hubené prsty, takže já jsem tlustá 10x více, když je mám větší než ona.

 Přestala jsem jíst. Jen tak někdy rohlík nebo jablko. Ve škole jsem nechodila na placené obědy, svačiny schovávala v šuplíku a tajně je vyhazovala. Jo taky frčelo řezání, byla jsem v tom nejlepší a byla jsem na to pyšná! Když už nemám tak hubený prsty, že jo. V prváku na střední jsem přidala cvičení. Hodně cvičení a spoustu ovoce protože to je zdravý! Takže na snídani nic, na svačinu všechno do šuplíku – nejlépe hned ve škole do koše. Na oběd mandarinku a 2h cvičení a na večeři tak půl hodinka cvičení. Jo jednou jsem měla na 5 dní pytlík popcornu. Měla jsem pak měsíčky měsíc v kuse. Padaly mi chomáče vlasů, měla jsem neskutečný ekzém a z toho ekzému jsem byla opuchlá, takže tlustá že jo.

V prváku moje mamka dostala rakovinu. V druháku se můj synovec v noci pozvracel a vdechnul to. 5 minut ho oživovali a půl roku byl v nemocnici. Pak za pár měsíců dostal leukémii. Mojí mamce se vrátila rakovina. Třeťák střední: moje sestra má nejspíše rakovinu.. nakonec nejspíše cysty v koleni. Mamce v nemocnici řekli, že už ji nebudou léčit. Že se má starat sama a  je to jen na ni jestli tady bude den, měsíc nebo 15 let. Dávali ji šanci do r. 2016.. Ale lidi. Dostala se z toho, díky Bohu. Alternativní medicína, čínská medicína a regrese ji z toho dostaly. Je to moje hrdinka. Když člověk přichází o to nejcennější co má.. je to strašné pozorovat, jak se trápí v bolestech, jak ji vypadají vlasy a připadá si škaredá ale pro vás je ta nejkrásnější osoba v celém vesmíru!

 No a mě pak přišly deprese, úzkosti a panika. Zhubla jsem tehdy během měsíce 10 kg. Měla jsem před maturitou a bylo toho na mě moc. Tehdy jsem vypadala hrozně. Nemohla jsem jíst, i když jsem pak už chtěla! Po nocích jsem se klepala, nemohla spát. Bylo mi každou vteřinu života na zvracení. Nejedla jsem nic, týden byla jsem jen o vodě, protože jsem nedokázala nic sníst. Každý večer jsem jezdila na pohotovosti s tím, že je mi špatně, že se klepu a nevím co se mnou je. Tehdy se mi zhroutilo všechno. Potřebovala jsem jen maminku a pane bože ať už je to dobrý. Bolela mě hlava, měla jsem celé tělo v křeči, neuměla jsem chodit, protože jsem byla tak unavená. Nemohla jsem dělat nic. Byla jsem na dně. Na dvě svých sil, na dně všeho. Viděla jsem, jak moje duše umírá a tělo bojuje. Modlila jsem se k bohu, četla jsem bibli a snažila se pochopit, co se děje a co jsem komu udělala. Podotýkám jsem ateistka, nejsem pokřtěná v boha ani v nic jiného jsem tehdy nevěřila. Jen jsem potřebovala něco! NĚCO! Nějakou naději a víru v to, že jednou to bude dobrý! Nedokážu více popsat, co se dělo, protože moje hlava se to snaží vytěsnit. Protože jsem po této zkušenosti často plakávala a litovala samu sebe, že jsem to musela prožít. Za mě to bylo to NEJHORŠÍ, co jsem kdy cítila.

 Prosila jsem maminku, aby mě toho zbavila, prosila jsem o pomoc! Nemohla jsem se nadechnout, utíkala jsem po pokoji a snažila se tomu pocitu uniknout! Klekla jsem si na zem sepla ruce a prosila a modlila se a plakala. Bylo mi z toho neskutečně horko a tak jsem se svlékla, lehla jsem si na zem a plakala. A křičela jsem: mami zbav mě toho PROSÍM! Pláču, když to píšu. Bylo to strašné, připadala jsem si jako blázen protože vždyť přece tohle není normální! Následně mě hospitalizovali, protože jsem byla dehydratovaná a podvyživená. Divíte se? Že jim to nedošlo dřív, když jsem byla na pohotovosti skoro každý večer asi měsíc 🙂 No tam se zjistilo, že mám anorexii dostala jsem antidepresiva na úzkosti a na podporu chuti k jídlu. Tehdy (2017) jsem přibrala asi 13 kg. Ale pomalu jsem se z toho dostávala. Těžké bylo překonat ten šok a trauma z toho co se mi dělo.. Ale hodně mi pomohla mamka.. díky mami jsi poklad. A vlastně celá moje rodina, tenkrát jsem se hodně upla na synovce ten, kterého oživovali, který měl tu leukemii. Pomohli jsme se navzájem on se vyléčil a já se dávala dohromady. Nastěhovala  jsem se k ségře (k jeho mamince) a trávila jsem s ním celé dny.. pak jsem se ale odstěhovala a mu se to vrátilo.. v tu ránu mi puklo srdce na milion kousků. Někdo kdo pro mě byl jako mé vlastní miminko bude trpět.. ZASE! Copak toho bylo málo? Věřila jsem a modlila se za něj.. vidět ho trpět, jak nemohl jíst a při chemoterapii se mu loupal vnitřek pusinky a odpadávaly mu kousky dásní… NE! Tohle si nezaslouží nikdo natož 7 letý klučina!! V listopadu 2017 odešel… děkovala jsem bohu, že už nemusí trpět… ale proklínala ho za to, co mu udělal… 

 

Se sestrou jsem pak moc nevycházela.. protože se pohádala s celou rodinou jen se mnou ne a řekla mi, jak zemřel.. přesně postup, co se stalo v ten den. Zemřel na leukemii, protože byl toxický na svou vlastní krev a už mu nedokázali pomoci. Z nemocnice je doslova vyhodili. Ale řekla mi JAK to všechno probíhalo. A já jen brečela.. neuměla jsem ji zastavit. Nikdy jsem neviděla nikoho umírat jen ve filmu a ani jsem o tom neslyšela… přestal dýchat.. já to tady nebudu psát celý ale prostě moje hlava si zapsala přestal dýchat: takže se vlastně udusil.
Od listopadu mám o něm sny.. každý den věřte nebo ne byl asi týden dohromady, kdy by se mi o něm nezdálo. Skoro den co den. Jeho smrt v mých snech, jako bych tam tehdy byla. 

Nejdříve jsem nejedla, nepila a nedokázala jsem se s tím poprat. Prostě jsem tomu nechtěla věřit. Že už tady není. Pak jsem chtěla být pro všechny ta silná ta co je podrží. A přestala jsem plakat. Držela jsem to v sobě, až jednou někdy v květnu 2018 mi problesklo hlavou, že ty emoce budou chtít ven. Že se mi to ještě vymstí, to moje hraní si na hrdinku. A taky že jo. V červnu to začalo. Peklo jako minulý rok. Klepala jsem se, brečela a nemohla popadnout dech. NEMOHLA POPADNOUT DECH. Moje hlava to vyhodnotila, že umírám. Umírám jako můj synovec! Tehdy jsem jela do krizového centra, kde popsali co mi je. Panická úzkost. Mám panické úzkosti. Mám strach,… strach z nemocí, strach z toho že umřu, když se mi byt jen malinko špatně dýchá. Strach z toho, že umřu jako on.. Mam strach. Můj celý den se skládá ze strachu, strachu a strachu. Bojím se, že zase příjde rakovina, že přijdu o maminku, že budu nemocná já nebo někdo jiný. Mám antidepresiva a nestydím se za to a ano trápí mě, že nemůžu žít jako ostatní ale věřím a modlím se za lepší zítřky. A to je zatím konec mého příběhu co bude dál to nevím 🙂 Chci jen normálně žít.. snad se mi to podaří 🙂
 
Adélku najdete na JEJÍCH STRÁNKÁCH. A samozřejmě i na INSTAGRAMU. ♥
 
Já budu ráda za každý Váš další příběh, příspěvek nebo zkušenost. Pokud se chcete podělit, klidně i anonymně, posílejte příběhy na holkazblazince@seznam.cz.  
 
#SPOLUBLAZNI

 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *