Je neuvěřitelné, jak si lidé neuvědomují, co ostatním můžou způsobit. Malá „sranda“ může zapříčinit problémy na celý život. Prosím přemýšlejte o tom, co komu řeknete. ♥ Tenhle příběh je velmi silný. Smekám před slečnou, že se ho rozhodla sdílet s námi. DĚKUJI
Chtěla bych také napsat svůj příběh.
Podle rodičů všechno začalo asi ve 4. třídě na základní škole. Do té doby jsem vždy po škole šla ven a byla tam až do večera, kdy jsem se přišla zeptat jestli nemůžu být ještě na nějakou dobu venku. Jenže pak se něco zlomilo..
Přišla jsem že školy, zavřela se v pokoji a byla jen na mobilu. Nechtěla jsem nikam chodit, jezdit, prostě byla jsem úplně jako vyměněna prý. Já sama nevím co se stalo, ale uvědomuji si, že jsem se změnila. 
Po 5. třídě jsem šla na osmileté gymnázium. Strašně moc jsem se tam těšila, protože bratr tam chodí a kamarádka taky a vždy mi říkali že je to tam skvělé, lidi jsou tam skvělý. 
Jenže… Už na seznamovacím pobytu to začalo. Bavila jsem se tam s jednou holkou a mě s ní moc nemuseli. Smáli se nám atd… Ale ještě to nebylo tak strašné, asi bych to ještě neoznačila za šikanu, ale později se to zhoršovalo. 6. třídu jsem celkem dávala, moc jsem nevnímala jak se ke mně chovají. Jak už jsem psala, nebylo to ještě tak hrozné. V 7 třídě ale začal teror. Najednou mě začal každý den, hlavně ráno, bolet hlava. Nechtěla jsem tam chodit, bála jsem se. Neustále se mi smáli, pomlouvali mě na mesengeru, štítili se mě. Nikdo se mnou nechtěl sedět. Podkopávali mi nohy atd… Vymysleli si hru máš „Magdu“, to se mně dotkli a pak si to předávali mezi sebou, jakože jsem byla něco hnusného. Postupem času mi dělali naschvály. Když jsem šla na wc poházeli mi po lavici kousky svačiny. Polili mi židli. Jednou mi vypojili naschvál šňůru v počítači a učitel se pak divil proč mi ten počítač nejde, mezitím co oni se smáli. V té době už si mých změn po psychické stránce všímali rodiče i učitelka v občance a na housle. V houslích se o tom bavila s mamkou. Učitelka občanky byla kamarádka té z houslí, takže se domluvili, že mě bude pozorovat v hodinách. No vypozorovala, že se s nikým nebavím, smutně sedím v lavici a s nikým nemluvím. Jenže nikdo netušil proč. Přišlo se na to až když natočili video kde mě zesměšňovali a zveřejnili ho. Tak to začal řešit ředitel se školní psycholožkou. Dostali 2 z chování a ředitelské dutky. Jenže místo toho, aby se to zlepšilo, tak mi začali vyčítat, že jsem to řekla. Mezi sebou se pořád bavili, že mi nic nedělali. I ředitelovi to říkali, když u nás byl. I psycholožce. Samozřejmě řereditel s psycholožkou věděli že je to už šikana, ale oni si to pořád neuvědomovali a asi ani teď neuvědomili. Do 8. třídy, kde jsem i teď, jsem přešla na jiný gympl. Tady je to úžasný. Těším se do školy. Mám skvělou třídu. Výchova učitelů je úplně jiná. Mám spoustu nových přátel a jsem za ně vděčná.
 
Tady začíná část mé psychické poruchy.
Už v době šikany jsem se řezala. Začala jsem být hodně úzkostlivá a všechno špatné na mou osobu mě rozbrečelo. Nevěřila jsem si. Říkala jsem si to samé co oni ve třídě říkali o mě. Vlastně jsem na nějakou dobu začala říkat to co oni. Že si za to můžu sama, protože jsem hnusná, malá atd…
Po přestupu jiný gympl se to začalo dále zhoršovat. Nechtěla jsem žít. Nic mě nebavilo. Nemohla jsem večer usnout. Pořád jsem večer brečela. Vždy když se ve třídě někdo smál, myslela jsem si že se smějí mě. Začala jsem chodit k psycholožce z předešlého gymplu a všechno jsem ji řekla. Snažila se mi pomoct, ale já si přála jediné… zemřít. Všechno už mi bylo jedno. Neustále jsem byla unavená. Byla jsem strašně zpomalená. Pořád posmutnělá. Pořád jsem ale zvládala dělat všední věci. Postupem času se to ale zhoršilo. Už to nebyly jen myšlenky tipu, „bylo by lepší kdybych umřela“ ale už jsem přemýšlela nad tím jak a kdy se zabiju. Byla jsem přesvědčená že do Vánoc už budu mrtvá. Chtělo se mi brečet, když se mě někdo ptal co si přeji na Vánoce. Do té doby tohle ale rodiče nevěděli. 
 
S těmito myšlenkami se ale už psycholožka rozhodla to říct rodičům, protože už byl můj život v ohrožení. Přemýšlela jestli by nebylo lepší mě hospitalizovat, protože už jsem byla často doma, kvůli tomu, že jsem nezvládla vsát z postele a dojít do školy.  Takže jsem začala chodit k psychiatričce. Ta mi nasadila AD sertralin, Kventiax na spaní a Atarax a Lexaurin na stavy úzkosti. První měsíc užívání AD se můj stav zhoršil. Pamatuji si na jednu ataku úzkosti, kdy jsem strašně křičela, že mi je zle. Bouchala jsem rukama do stolu, brečela jsem a prosila mamku ať mi pomůže. Mamka brečela taky. Měla jsem už v době 2 lexauriny, ale pořád to neustupovali. Točila se mi hlava. Bušilo mi srdce a pořád jsem opakoval: „já chci umřít. Mami prosím pomoz mi. Je mi strašně špatně.“ Po nástupu účinků AD se to ale moc nezlepšilo tak mi Dr. zvýšila dávku. Tu mám do teď. Od ledna. Mám občas stavy úzkosti a bojím se lidí, když jsem sama. Nemám ráda jezdit metrem, autobusem a chodit po městě sama. Přijde mi, že se na mě všichni dívají a čekají až udělám něco špatně. Kromě metra se mi to stává jen když jsem sama. Chodím klinické psycholožce a školnímu psychologovi. Nikomu bych tohle nepřála. Strašně si přeji aby tohle někdy skončilo. Několikrát jsem při úzkosti říkala, že tohle nechci mít, že chci být normální jako ostatní. Do teď mám hrůzu z toho že někde potkám bývalé spolužáky. Nejspíš si doteď myslí, že oni jsou ti skvělý a já ta blbá, citlivá holka, co si to vymyslela. Děkuji za tuhle stránku, protože vím, že nejsem sama. Že je víc lidí, kteří tohle chápou. Mimochodem moje diagnóza je též úzkostně depresivní porucha. Přeji všem co si něčím podobným prochází mnoho sil, protože jsme neskutečně silní, ne každý by tohle dokázal každý den zažívat a dál žít, chodit do školy, práce. Myslím, že je strašně důležité mít nějakou motivaci proč se uzdravit, protože sama vím, že při depresi nic nechcete, tak si prosím zkuste vzpomenout na hezké časy v životě co jste měli a neztrácejte naději, protože emoce jsou jako počasí. Někdy je bouřka ale pak zase svítí slunce….
Má motivace je, že chci být psycholožka. Sice nevím jestli bych to zvládla, ale na to se snažím nemyslet. Prostě to chci a udělám proto vše co je v mých silách. Všechny bojovníky zdravím a užívejte si každý den. 
Děkuji všem co si tenhle dlouhý příběh přečetli. 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *