Na mail mi přišel další příběh. Je super, že se nebojíte sdílet svůj život a tak třeba pomoci ostatním! Moc si toho vážím. ♥ Každý příběh je totiž důležitý, ať je „zajímavý“ nebo ne.. chápete, co tím chci říct. Nemusí to být zrovna zpověď z léčebny. I tak stojí za zveřejnění. A moc děkuju autorce příběhu! Hlavně za tuhle větu:
A děkuju za to že tu pro nás jsi 🙂 „

Vždycky mě potěší, když někdo díky mému blogu nebo instagramovému profilu má lepší dny, odváží se jít na terapii nebo mi třeba jen napíše a popovídáme si. Od toho to dělám a jsem tu pro vás. ♥ Ale teď už k příběhu.

Sociální fobii mám cca 6 let, když tak na tom přemýšlím tak to strašně rychle utíká a je to docela dlouhá doba….Každopádně to začalo na základní škole v sedmé třídě, kdy jsem zažila takovou tu první lásku, a tak se začali projevovat moje stavy. Nejdříve my bylo blbě, myslela sem si že to jsou motýlci v břiše 😀 Ale ono z toho pak vzešlo něco většího, na co sem vůbec nebyla připravená. 

Nejdříve jsem říkala, že to jsou jen stresy a tak dále, ale později sem nemohla ani jezdit na školní výlety, protože jsem se začala bát autobusu. Vždycky se mi totiž dělalo blbě tak, že jsem moc s nimi nejezdila. Postupem času se to začalo projevovat i u jiných lidí a na různých školních akcích. Furt se to zhoršovalo a já sem skoro každý den chodila k doktorce s tím, že mi není dobře. Nejdříve mi dělali různé testy, ale nikdy nic nenašli. Nevěděli odkud to je a proč mi je furt blbě. 

Když už skončila základní škola měla jsem takový pocit, že odsud musím pryč, tak sem si našla střední školu v jiném městě s tím, že půjdu na intr. Myslela jsem si, že když odjedu, tak ty svoje stavy nechám tady. Ale zmýlila jsem se, ony mě stejně dostihly a dělali mi docela problém, abych chodila do školy. Takže sem většinou chodila za školu, jenomže pak to zjistili rodiče a mysleli si, že mě ve škole šikanují (nikdo to totiž nevěděl, že mám takové problémy, jen pár kamarádek). 

Vždycky když sem měla jít do školy, bylo mi strašně blbě a občas jsem i zvracela. Když jsme byli na intru, tak jsme měli každý večer nástup, ale mě dělalo problém tam chodit, tak jsem se svěřila jedné vychovatelce, ale ta si z nějakého důvodu myslela, že mě také šikanují …

Každopádně sem musela ukončit studium. Pak jsem byla půl roku doma zavřená s tím, že jsem nemohla ani vyjít ven. Jen sem chodila se psem a občas za kamarády, ale to se stávalo jen málokdy. Přiznala jsem se rodičům. Mamka to vzala docela v pohodě. Taťka ten se s tím spíše musel vyrovnat. Většinou to nechápal a bylo vidět že mu to je líto.

Začala jsem navštěvovat psychologa,  který mi dal antidepresiva, ale ty mi vůbec nezabíraly, tak je postupně navyšoval, ale vůbec to nepomáhalo, takže jsme je museli vysadit. Věděla jsem, že tohle mi nepomůž,e tak sem si našla něco jako bylinkářka ( spíše ji říkám čarodějka 😀 ) která docela dost pomohla a přivedla mě úplně na jiné myšlení – na pozitivní samozřejmě 🙂 

Teď jsem ve druhém ročníku na střední škole, kde mi povolili individuální výuku, takže do školy chodím jen na zkoušky a ob týden na praxe, jinak se učím doma a zkouším co se dá. Někteří lidé to chápou, ale někteří na to mají zase jiný názor, což se dá čekat 🙂 Hlavní je to, že mám okolo sebe tolik lidí, kteří mě podporují. Je to sice občas těžké, je to jak na horský dráze. Jednou mi je úplně fajn, můžu kamkoliv a pak zase hůř, kdy jdu jen se psem ven a domů, ale hlavní je aby jsme si vážili malých krůčku. ( na tom ještě musím zapracovat ) Jsem ráda že nás je více (sice bych to nikomu nepřála ), ale aspoň vím-víme, že v tom nejsme sami a navzájem se můžeme podporovat a sdílet své zkušenosti a to děkuji především téhle stránce <3 Hlavní je být pozitivní a ať se děje cokoliv tak to vždycky přejde a bude líp jen musíme věřit a jít si za tím. 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *