Deprese po porodu

Nedávno jsem se na instagramu zeptala, jestli tam nemám nějakou maminku, která si prošla poporodní depresí. Přišla mi jedna zpráva od odvážné maminky Katky. Jsem moc vděčná, že se svěřila a může tak ukázat ostatním maminkám, že to jde zvládnout! 
http://grumeautique.blogspot.com


Všechno to začalo už těhotenstvím. Naše štěně muselo na operaci, a odneslo si z toho bakteriální infekci v páteři. Nemohl skoro chodit a při každém pohybu plakal. Já byla tou dobou ve 3 měsíci, a dalších 5 měsíců probíhala léčba, která nás stála všechny peníze. V noci mě budil jeho nářek, a tím myslím opravdu ryk, co slyšel každý soused na patře , takže každou noc jsem se budila v šoku. 
 
Pokračovalo to takhle až do září, termín jsem měla začátkem listopadu. Během těhotenství se samozřejmě vlivem okolností hodně zhoršil i vztah s partnerem, byla jsem podrážděná, chodila jak tělo bez duše. Porodila jsem předčasně o 6 týdnů. A tady to začalo být horší. Syna jsem po náročném porodu viděla až druhý den, musel do inkubátoru. Vůbec jsem nechápala že jsem máma, nebyl se mnou, byl dokonce na jiném oddělení a já pořád brečela.Na šestinedělí nebylo místo, a tak jsem byla na gynekologii.
 
Na pokoj jsem dostala slečnu po potratu, paní s rakovinou před operací, později dvě slečny co šly na přerušení. Vidět je po zákroku a od krve byla v podstatě rutina. To mi nepřidalo. Nemohla jsem kojit, nešlo to. V nemocnici mi nikdo nijak zvlášť nepomohl, takže jsem neustále brečela, že nejsem pořádná máma. Dny ubíhaly, a sestry se chovaly jako bych je štvala. Byla jsem nejpomalejší na oddělení. Jednou jsem sestru i slyšela jak říká že jsem neschopná a pomalá. Aby taky ne, když si mě tam nikdo pomalu nevšímal. 
 
Doktorka mě vyšetřila a řekla, že nikdy nebudu schopná kojit. Ok. Abych se dostala k věci, přeskočím další dny v porodnici. Byla jsem tam dohromady 3 týdny. Jeli jsme domů, a všechno bylo mnohem lepší. Vztah s partnerem ale moc ne, byl podrážděnější, a nebo já naopak moc citlivá. Brečela jsem každý den. Někdy radostí, jindy smutkem že jsem syna přivedla do vztahu jako je tenhle. A pak se to stalo.
 
Šla jsem s kočárkem a naším psem ven. Ve dveřích jsem potkala souseda S kamarádem. Oba opilí. No nepřekvapilo mě to, je to ten typ co pije kdykoliv to jde. Když jsme se vraceli, šel se svým psem ven a neměl ho na vodítku. Abych to zkrátila, 50 kg pes skočil na moje štěně a začal ho cupovat. Ječela jsem, brečela jsem, kočárek stál uprostřed toho všeho, a tak jsem ho odstrčila dál a šla bránit moje druhé dítě. Skončila jsem pokousaná, a můj pes taky. Soused na mě potom ještě přišel nadávat k našim dveřím že jsem hysterka. Zavolala jsem záchranku, policii.. nevěděla jsem co dělat. Všude jsem měla krev a já nevěděla kdo z nás krvácí.
 
Od té doby jsem před očima každý den měla obrazy jak ten pes trhá mého syna. Jak mi převrátí kočárek a roztrhá ho. Jak mi zabije psa. Jak pokouše přítele. Obrazy toho, co by se stalo, kdyby…Jak se k nám skrz zeď dostane a nastane peklo. Ještě teď když to píšu je mi zle . Přestala jsem chodit se psem ven. Vše obstarával přítel. Se synem jsem chodila na procházky ve strachu a ozbrojená. V noci jsem nespala, když šel přítel se psem pokaždé jsem se klepala. A pak přišla úzkost. Z ničeho nic. Při sebemenší hádce třes, nemohla jsem se nadechnout, ztěžkly mi nohy a nešlo nic dělat. Jen jsem brečela. O syna jsem se zvládla starat, dávat mu všechno po potřebuje, hrála si s ním…ale o sebe už ne. Začala jsem mít návaly paniky v autě, v obchodě…venku. Kdykoliv jsem viděla psa bez vodítka , řvala jsem na přítele ať něco udělá. Všude jsem viděla nebezpečí. Přítel udělal krok, a řekl že se odstěhujeme.
 
Během hledání bytu se nic nelepšilo, a mě začalo docházet, že musím začít něco dělat, nebo se zničím. A tak jsem vzala psa ven. Jen já a on. A pepřák. A můj strach. Bylo to hrozný. Poprvé jsme byli venku asi 6 minut. Ale po přestěhování jsem začala čas navyšovat. Začala jsem bojovat proti všemu co mě brzdilo. Můj svět se pomalu začal zlepšovat. Potom ale přišla další rána. Mamka má rakovinu. Z ničeho nic další šok. Znovu deprese. První operace. Úzkosti. Metastáze, druhá operace. Chemoterapie. Mamka nemá vlasy, jdeme koupit paruku… ale když je ona tak statečná, jak bych já nemohla být? Bojujeme společně, zdají se mi strašné sny, občas hledám sama sebe, strach je ve mě pořád, ale nechci ho nechat vyhrát. S přítelem jsme teď zasnoubení, a šťastnější než kdy dřív. Vím že bez něj bych byla troska, pomohl mi a byl silnější když já nemohla . Není to snadné a asi už nebude, ale u mě to bylo hodně o přístupu a překonání sama sebe.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *