Dnešní příběh je od Babety, která mě sama oslovila a chtěla tak ukázat lidem, jak bojuje s agorafobií. Agorafobie patří mezi úzkostné poruchy. Jako definici jsem našla toto: „Původně se pojem agorafobie užíval pro označení obavy z velkého otevřeného prostranství. V současné době však pod toto označení patří i obavy z dalších situací jako je vstup do obchodu či nákupního centra, obava z většího počtu lidí na jednom místě, potíže cestovat sám vlakem, autobusem, metrem nebo strachem z létání letadlem.“

Rozhodně není jednoduché s agorafobií žít, ale Babeta je důkazem toho, že když se chce, dá se bojovat. 

Moc ti děkuji za odvahu a chuť sdílet s lidmi právě tvůj příběh. DÍKY!

Ahoj, konečně jsem se odhodlala k tomu napsat ti svůj příběh :).

Je mi 29 a s agorafobií s panickou poruchou bojuju už od svých 16ti let. 
Na den, kdy to začalo, nezapomenu. Byla jsem ve škole, poslední hodina a mě se z ničeho nic udělalo zle. Návaly horka, bylo mi na omdlení. Zbytek hodiny jsem proležela a myslela jsem, že nevyjdu ani ze školy. Táta pro mě přijel a jeli jsme rovnou k doktorce. Dělali mi různý odběry atd. a všechno bylo v pořádku. Pak mi doktorka řekla, že mě pošle na EEG „aby vyloučila nádor na mozku„. Tahle věta mi samozřejmě zůstala v hlavě a v den, kdy jsem tam měla jet, mě táta nedostal ani do auta a jela pro mě sanitka. Z nemocnice jsem nakonec jela na to EEG a zase byly všechny výsledky v pořádku. Bylo to období naprosto hrozný. Nikdo mi neřekl co mi je a přitom mi bylo pořád hrozně. Vždycky jsem byla člověk, co miloval společnost lidí, ráda jsem se chodila bavit, chodila jsem na stadion na fotbal a žila jsem prostě normálně. Najednou jsem zůstala uvězněná doma, protože jsem se bála vyjít i na zahradu před barák, natož jet někam tramvají, jít do obchodu, kavárny, kina… I doma jsem byla věčně doslova rozklepaná, každý večer jsem usínala s myšlenkou, že už se určitě neprobudim, snad nonstop se mi motala hlava. 

Už nevim, jak k tomu došlo, ale asi teta (před lety se léčila s agorou) mi řekla, abych šla k psychiatričce. Zkusila jsem to a všechno se začalo zlepšovat. Najednou někdo pojmenoval, co mi je a mě se ulevilo. Samozřejmě mi dala léky, Asentru a v případě potřeby Rivotril kapky. To hlavní se ale změnilo v mý hlavě… Řekla jsem si, že je mi 16 a že přece nezůstanu do konce života doma. A tak jsem se začla překonávat.

Jela jsem pár zastávek tramvají a nezapomenu, když jsem volala mámě šťastná, že jsem ujela 4 zastávky metrem. Takhle jsem se z toho postupně dostala. Začala jsem fungovat zase normálně. I když musim říct, že celý ty roky jsem někde vzadu v hlavě ten strach měla, skoro vždycky, když jsem někam šla mě napadlo „co když mi bude blbě“. Ale už jsem nezůstávala doma a ŽILA jsem. 

Nevim, kdy se to pak zase změnilo, možná stěhování na rušnější místo do centra Prahy, už předem jsem z toho měla strach a zase jsem začala zůstávat doma. Prostě třeba 5 let jsem se v tom zase plácala, zase jsem se bála jet jednu zastávku zase jsem se bála jít do restaurace na oběd, zase všechno znova a udělala jsem tu chybu, že jsem se zase zavřela doma. 
Jednou (dvakrát:D) za mnou přišel na návštěvu kamarád, kterého jsem předtím x let neviděla a teď mám 10ti měsíčního prcka :D. Malýho nikdy neviděl, má svoji rodinu. A já mám kolem sebe naštěstí úžasnou rodinu, která mi se vším pomáhá. Vždycky jsem říkala, že nechci děti, byl to šok a já jsem celých 9 měsíců brečela s tím, že ho vlastně nechci a do toho jsem s bála i toho jak to budu zvládat se svojí fobií. Musim říct, že v těhotenství mi bylo líp než kdy předtím, skoro žádný paniky atd. (až na ty nervy, že dítě nechci). A teď, když jdu ven s kočárem, tak mi je celkem fajn, vím, že mam na starost človíčka a že nemůžu panikařit a tak. Takže mi malej spíš pomáhá a miluju ho:).

Cca před dvěma měsíci, jsem napsala na fb o agorafobii a mých problémech a chtěla jsem podpořit lid, aby to nevzdávali, snažili se a taky aby lidi, co s tím nemají zkušenosti, věděli o co jde a trochu se tahle „nemoc“ dostala do povědomí. Překvapilo mě, že dost lidí z mých přátel, s tím má osobní zkušenost. 
V tu dobu se zase změnilo moje myšlení. Řekla jsem si, že přece nebudu říkat lidem, ať to nevzdávají, ať nezůstávají doma a sama bych to dělala. Takže jsem začla chodit ven a většinou mi bylo dobře. Říkala jsem si, že když mi není špatně doma, proč by najednou mělo být venku. Když se mi blbě udělá, tak si prostě klidně někam na chvíli lehnu. Kdyby mi vážně něco bylo, tak to neovlivní to, jestli jsem doma nebo v obchodě. I když jsem se bála předem, tak jsem stejně vyrazila autobusama přes celou Prahu a na konec bylo mi dobře. A byla jsem šťastná, že zase začínám žít :).

Druhý týden v září jsem jela s rodinou na dovolenou do Itálie, na místo kam jezdíme 13 let a znám tam spoustu lidí. Miluju to místo. Ale stejně se mi to tam začlo lehce vracet. Asi jak se tam nedomluvím česky, lidi nepochopí, co mi je, když mi bude špatně, už jsem si tam zase představovala jak pro mě jede sanitka a já se tam budu „domlouvat“ s italskýma doktorama. No prostě zase klasika, debilní myšlenky. Ale docela jsem si tu dovolenou užila. 

Jinak ještě tak nějak k začátku… Říká se, že to v člověku je, že se to nakupí a pak to prostě bouchne, že ty stavy nepřijdou jen tak. Nikdy jsem tomu moc nevěřila a nemyslela jsem si, že by se mi stalo něco, co by to spustilo. 
Ale omyl. Táta na mě byl od mala přísný, nemlátil mě nebo tak, ale chodil často do extrémů v zákazech atd, o tom se nebudu rozepisovat. Máma, která pro mě vždy na prvním místě a jako nejlepší kamarádka, si našla mladého milence a najednou byla pořád pryč a já jsem jí rok před tátou kryla a byla jsem z toho v nervech. A jako třetí jsem byla zamilovaná do o 16 let staršího, s ním to bylo moje poprvé, ale on si se mnou viditelně jen hrál, chtěl jen sex. Takže tyhle tři věci se nakupily a dopadlo to tak jak to dopadlo. 

To je můj příběh:) Omlouvám se za délku:))

P.S. Chtěla bych poradit nebo aspoň říct, co pomohlo mě (i když ani já zdaleka nemam vyhráno).
         Zkuste si třeba začít psát blog, mluvte, piště o tom veřejně. Mě třeba tak nějak trochu pomohlo, když jsem zjistila, že tyhle problémy mají nebo měli známé osobnosti (např. Robie Williams) a taky se z toho dokázali dostat.
A zkuste si přehrávat ty myšlenky typu „Když mi není nic doma, proč by mělo být venku. Co se mi může stát nejhoršího, maximálně pro mě pojede sanitka a zas mě pustí a akorát mě utvrdí, že mi nic není. V nejhoršim si někde lehnu. Kdybych měla infarkt, tak se mi určitě nespustí, tim, že půjdu do obchodu.“ Prostě něco takovýho:))

Všem moc držím palce  <3

Babeta

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *