Anonymní příběh #3

 

Za tenhle příběh bych chtěla jeho autorce velmi poděkovat, protože sdílet takovou věc musí být obtížné. Chtěla ho ale sdílet, aby třeba pomohl dalším z vás. ♥
 
Měla jsem úplně normální a obyčejné dětství. Jako každý jiný. Od cca 12ti let jsem měla každou chvíli nějaký jiný „love crush“…až do té doby, než mi bylo 18 let. To jsem poznala JEHO. Byla to láska na druhý pohled. Na první to bylo „velký špatný“. Mamce se líbil, což pro mne znamenalo, že mi prostě MUSÍ být nesympatický.
 
Každopádně po nějaké době jsme si začali psát. Nejdříve o běžných věcech, pak už o těch osobních a intimních. Byl mi vrbou a mohla jsem mu říct cokoli. Vždy mi rozuměl a byl prostě „má krevní skupina“. Největší benefit byl, že měl stejný smysl pro humor.

Přišlo první rande, chození…a tak nějak jsme postupovali dál a dál. Ukázal mi svou rodinu. Řekl, co je na ní špatně a co dobře. Zkrátka mě varoval a řekl co a jak. Já mu představila svou DOKONALOU rodinu a nechápala jsem, že v nějaké rodině můžou být i problémy s mezilidskými vztahy. A už vůbec jsem nechápala situaci, že si nerozumí se svým otcem. Vždyť rodiče jsou vždy ti NEJ!


Pak si začal všímat věcí, které já jsem neviděla. Neviděla jsem je dlouho. Roky. ROKY. Nic moc mi ale neřekl. Jen se občas zeptal nebo podivil nějakým skutečnostem, které jsem já brala jako normální.
 
Najednou se něco dělo. Byla jsem nespokojená. Smutná. Zamyšlená. Plná strachu a úzkosti. Často jsem plakala. Proč? Nevím. Všechno bylo v pořádku. Všechno bylo tak jako vždy. Jen já jsem se začala cítit hůř a hůř. Došlo to do takového stavu, že jsem nechtěla vylézt z postele. Chtěla jsem se ukrýt před světem. Nebyla jsem schopná chodit do práce. Do práce, kterou jsem chtěla. Navíc jsem seděla v kanceláři s mamkou, takže jsem byla přece v bezpečí. Proč bych nechodila do práce? Proč se mi z toho pomyšlení zvedá žaludek? Mám průjem, spím každý den od 21:00 do 14:00…prostě jsem zaspávala dobu, kdy jsem měla být v práci. Když už jsem se do práce odhodlala, trpěla jsem, bolel mě žaludek, bylo mi špatně a chtělo se mi brečet. Často jsem se třásla a bylo mi na omdlení.
Jednou, když jsem byla přesčas, napsala jsem mail psycholožce, kterou jsem našla náhodně na internetu. Že za ni chci přijít…ale nevím proč. Prostě to potřebuju. Během chvíle se ozvala a napsala termín, kdy mám přijít. A tehdy to začalo…
Začala jsem !
 
Dorazila jsem k psycholožce a popisovala jí svůj úplně normální život. Nevěděla jsem, co se mi děje. Možná jsem fyzicky nemocná, ale cítím, že je to psychické. Ale nemám k tomu důvod. Rodina je ideální, přítel je perfektní. Práce je sice mizerně placená – v kanceláři, ale minimální mzda. Ale to mě tak netrápilo. Co se děje??!! Potřebovala jsem pomoct, ale nevěděla jsem s čím.
 
Párkrát jsme se setkaly. Mluvila jsem s psycholožkou, která mi od první chvíle sedla a důvěru si získala skoro okamžitě. Cítila jsem se v bezpečí a prostě jsme si povídaly. Ale pořád nic. Problém nebyl. A pak přišla otázka na mojí mamku…na mého strejdu. Paní psycholožka mě vzala za ruku, protože věděla, že mi to dochází. ANO, strejda, u kterého jsem byla každý víkend a prázdniny od svého narození, mě sexuálně obtěžoval. Došlo mi to zřejmě později než mé psycholožce. Zhroutila jsem se, brečela jsem. Došlo mi, že se to dělo více než 15 let a to před očima mé matky, která se mě ani jednou nezastala. 
 
Neochraňovala mně. Právě naopak, když se mi to nějak nelíbilo, byla proti mně. Strejda je prý nemocný, tak to „musím vydržet“. Mé psychické zhroucení se vyhrotilo tak, že jsem nedokázala s mamkou pracovat. Jednou jsem byla v kanceláři sama – dodělávala jsem důležitou práci a najednou mě přepadl záchvat úzkosti. Rychle jsem opustila kancelář a jela domů. Pak rovnou k lékařce. Řekla jsem ji, že chodím k psycholožce…plakala jsem a klepala se…přesto jsem ze sebe vše vysypala a řekla, že do kanceláře se nedokážu vrátit. Nechci matku vidět. Ona mi, s pochopením, napsala nemocenskou. Doporučila mi zařídit si odchod z práce. Poslechla jsem ji. Pracovní smlouva mi končila za chvilku a ona mi do té doby tu nemocenskou dala. Hlavně abych byla v pohodě. Utěšovala mě a řekla, že jsem statečná a povzbuzovala mě. Dodnes jsem ji za to vděčná.
 
Všechno jsem potom popsala psycholožce, která absolutně pochopila, že jsem došla k pochopení celé své situace. Najednou vám prostě začne vše dávat smysl. Najednou si vzpomenete na detaily z dětství a vše si pospojujete. A to – přiznávám – že kdybych to nezažila na vlastní kůži, tak nedokážu pochopit, že mozek něco takového opravdu vytěsní. Donutí vás potlačit trauma s cílem: PŘEŽÍT.
 
Na nemocenské jsem byla cca půl roku. Celou tu dobu jsem se věnovala sobě a svým pocitům. Myslela jsem, že když mi to všechno došlo, půjde to jednoduše napravit. Všechno řeknu mamce, ta mě pochopí a začneme od začátku. Postavíme svůj vztah na pravdě a všechny psychické problémy vyšumí. Uzdravím se. Paní psycholožka mě však varovala, abych při konfrontaci počítala i s jiným výsledkem než jen s pozitivním přijetím. No, moc jsem jí nebrala vážně. Moje mamka je ta ideální, takže se není čeho bát. A bylo…nic z toho reálně má mamka nepřijala. Ano, dělala, že vše chápe, ale po vyslechnutí vše otočila proti mně. Všechno byla údajně moje vina. Měla jsem to říct hned, měla jsem to řešit hned a podobné výmluvy. Přitom já si vzpomínala na situace, jak brečím, celé víkendy u strejdy pravidelně nespím, protože se bojím, že za mnou v noci přijde. Jedinou oporou tam na vesnici mi byl můj pes, který to tak nějak vycítil a od té doby, co se tyto sexuální narážky děly, tak začal spát u dveří mého pokojíku. Byl to můj strážný anděl. Není divu, že se narodil ve stejný rok, den i měsíc, kdy jsem se narodila já. Beru to tak, že sem přišel, aby mě ochránil. A pokračoval v tom přesně do té doby, kdy jsem to potřebovala. Cca do mých 17ti let, kdy mi odešel „za duhu“. Potom jsem trávila víkendy s přítelem, kterému jsem nakonec – po pár letech – sdělila svůj pravdivý příběh. Mého strejdu potkal jen 2x v životě, ale prý hned věděl, že je něco špatně. Prý ho mrazilo z toho, jak se na mě díval. Nikdo jiný to neviděl, jen on. Ani já sama jsem na to nepřišla do té doby, dokud jsem se naprosto nesvěřila odborníkovi.
 
Troufám si tvrdit, že dotyčná psycholožka (s kombinací chápající obvodní doktorkou) mi zachránily život. Pochopila jsem, že mamka nikdy chybu neuzná. Nikdy se nepřizná k tomu, že selhala v tom největším úkolu – chránit mě. A dobrovolně přihlížela tomu, že jsem byla sexuálně obtěžovaná. A nestojí to jen na mamce…viděli to všichni: babička, teta, strejda…sestřenice (která na tom byla stejně jako já). Všichni to věděli, ale jen tomu přihlíželi. Byla to prý „sranda“, kterou jsem nepochopila.
 
NENÍ sranda, když vám každou chvíli někdo cvrnká do bradavky přes tričko od 3 do 18ti let. Není sranda, že na vás nevhodně sahají. Nemůžou vám říkat nevhodné sexuální věci jen proto, že je těší, že to posloucháte. Není sranda, že z toho natahujete při každém jídle, kdy je strejda v blízkosti. Není sranda, že nespíte ani jednu minutu, ani jednu noc, kdy spíte se strejdou pod jednou střechou (u mě to bylo každý víkend!!! vč. prázdnin). Spala jsem jen, když odešel z domu a měla jsem po ruce svého psa. To jsem si potají zdřímla přes den. Tohle všechno prostě není v pořádku.
 
Ale i tak jsem vděčná, že jsem měla to štěstí narazit na tak skvělé dvě lékařky. A taky jsem si našla skvělého přítele, který se za pár týdnů stane mým manželem. Jsem opravdu vděčná za to, že jsem se dokázala postavit k této situaci čelem. Děvčata, ženy, vy, které se nacházíte v podobné situaci, nebojte se…možná se vám bude na chvíli zdát, že stojíte samy proti celému světu, ale věřte mi, stojí to za to!!! Seberte odvahu! VY za to stojíte!!!

 

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *