Je říjen a to znamená, že mi za pár dní bude 25 let. A tak si tu sedím a napadlo mě, že bych po delší době mohla sepsat moje myšlenky, který mi lítají hlavou.

Možná si říkáte, že jste v tomhle věku (ať je vám kolik je) chtěli být už úplně někde jinde. I já si to totiž říkám. Myslela jsem si, že budu bydlet sama nebo s přítelem. Myslela jsem si, že budu mít práci, která mě bude naplňovat a budu mít dostatečný finanční zajištění na to, abych se zvládla o sebe postarat sama. Myslela jsem si, že nad úzkostně-depresivní poruchou budu mít celkem vyhráno a budu si užívat život. Možná jsem si i myslela, že touhle dobou budu přemýšlet o nějaké své vlastní rodině. A taky že budu cestovat, poznávat svět, nové lidi, nové činnosti.

Ale víte co? Ono je to vlastně úplně jinak. A to je život.

Život nám hází klacky pod nohy. Hází nám do cesty překážky. A je to na nás, abychom to zvládli. Jen a jen na nás samotných. Nikdo nám z toho nepomůže. Žádné léky z nás zázrakem neudělají nejšťastnější lidi bez problémů. A taky je na nás to přijmout, že je to tak, jak to je a jít dál. Dál za tím, kde chceme být. Kým chceme být. Co chceme dokázat.

A víte to? Víte, za čím si jdete?

Já už ano.

Já totiž chci najít práci, která mě bude bavit a dělám kroky k tomu, aby tomu tak bylo.

Chci cestovat, poznávat nové lidi a mít nové zkušenosti a i k tomu dělám kroky, aby tomu tak bylo.

A zároveň chci být vyrovnaný člověk, kterého nesemele kdejaký stres. A i o to se snažím.

A přijímám, že mi to holt bude ještě nějakou chvíli trvat. Že moje představa nevyšla. Neznamená to ale, že je to špatně. Že jsem něco já udělala špatně. A možná se i vy vidíte v tomhle příběhu.


DĚLÁTE DOSLOVA MAXIMUM, CO UMÍTE.

Ano, jsou tam chyby. Ano, jsou tam pády. Ano, není to procházka růžovou zahradou. Ale pracujete na tom a o to tady jde. Není jednoduchý si to přiznat. A taky vím, že když vám to někdo říká nebo to někde čtete, tak se to neposlouchá a nečte snadno. Ani mě ne.

Nejste v tom sami. Já se taky pořád bojím. Bojím se toho, jak to bude dál. A dávám sama sobě za úkol žít tím, co je teď a ne tím, co bylo a co bude. Je to klišé, ale je to pravda.

S láskou, K.

Doporučené články

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *